O nás

Morčátka chovám od jara roku 2016.

Začalo to krasavcem ze zverimexu. Byla to láska na první pohled - nádherný čokoládový dalmatin s tedíkovskou srstí. A protože gen ředění barvy mě fascinoval už dlouho předtím u psů, tak volba byla jasná. Nesla jsem si kluka domů a přitom o morčatech nevěděla vůbec nic. A tak to začalo...

Prcek dostal jméno Fufínek a netrvalo dlouho, přibyl k němu malý harémek. Bohužel se díky kruté nemoci Fufín nedožil ani prvních narozenin. Jeho krátký život byl snad šťastný, důkazem toho je několik potomků. Naštěstí jsem si po něm nechala jednu samičku - Marfušku - a tak jeho geny snad nezaniknou...

Proč morčata?

Jako dítě jsem nanosila domů každé zvíře, které se mi podařilo ulovit.
Chovala jsem malého šneka páskovku v krásně červeném provedení. A různých šneků se doma vystřídalo nespočet, ale i pulců, čolků, pavouků(ač mám silnou arachnofobii - jsou ve sklenici zajímaví). Časem přibyli křečíci, pískomilové, rybičky, želva, had... a nakonec i vysněný pes. Jen morče maminka nedovolila, dnes to možná trochu chápu, je to větší a smrdí to. Snažila jsem se ji přesvědčit, ale vše marné. Až jsem to nevydržela a úskokem přinesla jeden kousek morčete mamince s tím, že je to dárek k jejímu svátku:o) ...no, měla opravdu radost a ještě ten večer jsem mazala morčátko vrátit původnímu majiteli.
Asi si teď vynahrazuji to trauma z dětství a mám jich na "stará" kolena víc. To co mě na morčatech ale opravdu hodně baví jsou jejich hlasové projevy. Jsou zkrátka ukecaní a to skoro až melodicky. Nejkrásněji zní, když si povídají matky s mláďaty. To tichounké kvokání a vrkání je nejlepší zvuk na usínání.

 

Vytvořte si webové stránky zdarma!